Když klesáte ke dnu

V horách i v životě má člověk touhu stoupat vzhůru (byť v životě jen pomyslně), kam až to jde nebo kam mu to vlastní fyzické limity dovolí. Odměnou za výstup je mu slastný pocit, rozhled po krajině, euforie. Proč by někdo chtěl klesnout ke dnu? Každý se takové situaci vyhýbá a z životní fáze u dna jde strach. I v horách můžete skončit na dně velmi rychle, ať už jde o přecenění vlastních sil, kdy jste na dně s fyzičkou a nemůžete dál. Nebo vás smete lavina a jste na dně nejen obrazně, ale i reálně – na dně údolí a hluboko pod sněhem…

Může snad někdo zažívat euforii, když je na dně a ještě k tomu cítí, že mu dochází dech? Neznám horší představu než skončit zrovna pod lavinou nebo se utopit ve vodě. A k vodě mám i hluboký respekt. Ale není nad to překonávat vlastní limity. A tak jsem si zkusil cvičný indoor freediving, tedy potápění se na nádech, bez přístroje. 

Dvě hodiny teorie a jde se na věc. Jen se tak ze začátku cvičně položit do vody a zkusit, jak dlouho vydržím nedýchat. Už tohle pro mě představuje skutečnou výzvu. Necelých čtyřicet sekund, to není moc. Ok, druhý pokus, třicet sekund. Sakra, to je žalostně málo. Hlava to nechce.. Třetí pokus, minuta a čtyřicet pět vteřin. Když chceme, můžeme. Ok, jdu si zkusit ponor a vyrovnávání tlaku v uších. Dva a půl metru pod vodou, rychle nahoru. Panická hrůza. Na co jsem se to dal?! Dobře, mám na to přes dvě hodiny, aspoň se dostat do čtyř metrů… Znova pod vodu, tři, tři a půl metru, a šup nahoru. Znova, čtyři metry. Znova. Šest metrů. Ale níž to fakt nepůjde. Pět metrů. Ok, znova pět metrů, tam počítání do pěti a nahoru. Šest metrů, počítání do pěti. Nahoru. Znova dolů. Osm metrů. Osm metrů. Stojím na dně. Sedím na dně. Zvláštní pocit, nikam nespěchám, krátce si to užívám. Ticho. Mírné šero způsobené zamlženými brýlemi. Sám, nikde nikdo. A teď pomalu nahoru. Tenhle pocit chci zažít znovu. Být na dně, sám se sebou. Po dvou a půl hodinách máčení se nastupuje skutečná euforie. Únava z chladu, stresu, ale vyplavené endorfiny dělají své. To chci.

Odcházím s čistou hlavou a s vědomím, že i na dně se dá něco objevit. Nejen když jste nahoře, v horách, ale i když jste dole. Pomyslně nebo skutečně.

A proč se nebát vody, když přece chodíte po horách? Není nad osvěžení se v horském jezeře po náročné túře, na smočení se v křišťálově čisté řece. Smýt ze sebe tu únavu. A nikdy nevíte, jestli se pro někoho nebudete muset třeba zrovna vy potopit na dno…