Doprovázené poutě

Od mládí mě něco uvnitř táhlo ven, do přírody. Často v doprovodu ostatních, méně často pak samotného. Vyrazil jsem ven na čtyři, pět hodin, vytyčil si přibližnou trasu a šel. Poslouchal svůj vnitřní hlas, přemýšlel. 

Občas mi v hlavě “přeskočilo”. A pak jsem se vydal jsem na stokilometrové putování o chlebu a o vodě a s minimem věcí do Českého středohoří. Nebo se sbalil a odjel na otočku putovat do Vysokých Tater (mimo sezonu). Bylo to v životních etapách, kdy jsem v sobě cítil pnutí a nevyřešené otázky. Cítil potřebu realizovat změnu. Procházel pro mě složitějším obdobím.

Samota, příroda, čerstvý vzduch po ránu, ale občas i strach, srážka s přírodními živly. Domů jsem se vracel ušmudlaný a zbitý dlouhou chůzí, ale uvnitř jiný, silnější, rozhodnější. Aniž bych to tehdy tušil, moje putování nebylo výrazem “pomýleného blázna”. Odráželo naší prastarou zkušenost, kterou snad máme zakódovanou hluboko uvnitř nás. Ano, putování a poutě jsou tu s námi po tisíciletí…

V původním významu měla pouť náboženský nádech, jednalo se většinou o putování na “svatá” místa. Doba komunismu minimálně v naší kultuře přetvořila pouť v pouhou zábavu a estrádu bez jakéhokoli náboženského nebo duchovního podtextu. 

Doprovázená pouť pak leží mimo tyto dva “extrémy” – nemá primárně náboženský nádech a zcela určitě leží mimo “pouťové atrakce”. Jedná se o činnost nebo techniku sebepoznání a osobního rozvoje bez nutnosti víry v boha. Osobního rozvoje, který se odehrává mimo tradiční místa spjatá s tímto pojmem – školící místnosti plné lidí nervózně odbíhajících během přestávek vyřizovat důležité telefonické hovory. Mimo zatemněné konferenční sály bez oken, zato prošpikované technikou a vzduchem z klimatizace. 

Doprovázená pouť je realizována v přírodě, v osobním vztahu dvou lidí – poutníka a jeho průvodce/služebníka (v pozitivním slova smyslu). Jedná se přirozený a pradávný způsob, jak poznat sám sebe a nalézt odpovědi na otázky. 

Putování a pohyb v přírodě je přirozenou technikou vnitřní očisty dnes tak zaneprázdněného člověka. Umožňuje nám vytrhnout se z každodenního koloběhu života a poslouchat sami sebe. Nikoliv však ve významu rozkazovat sami sobě. Poslouchat sami sebe v pravém smyslu slova – naslouchat si. Bez přerušování technikou nebo naučenými společenskými konvencemi, které filtrují naše myšlenky, než je vůbec vyslovíme. V přírodě, v přítomnosti průvodce, můžeme být sami sebou, bez naší obvyklé společenské masky

Průvodce na pouti nám nedává rady, nehodnotí nás, neodsuzuje. Průvodce je tu naším služebníkem, poslouchá, vnímá, zajímá se, ptá se. Poskytuje prostředí důvěry a ochrany a umožňuje nám pochopit sami sebe v našem vnitřním dialogu. Příroda a fyzický pohyb daleko od všedního života působí uvolňujícím dojmem. A my se můžeme podívat na sebe i na náš život pěkně z dálky, z úplně jiné perspektivy.

Doprovázenou pouť nezvečníte na Instagramu, Facebooku, LinkedInu ani Twitteru. Ale zvěčníte ji uvnitř sebe, díky skutečnému vnitřnímu prožitku. A otisknete i navenek, díky změnám a krokům, které se vám podaří realizovat.