Na druhou stranu světa. (Za sebou samým.)

Stojím a zírám na tu sochu už asi pět minut. Tři vojáci, utopení ve svěží zeleni. V mém věku, možná jim je osmnáct, devatenáct. Kdo jsem, že si kdy vůbec stěžuji na život, jeho nespravedlnosti. Kdo jsem, že se utápím v sebelítosti z toho, co jsem měl nebo neměl udělat. Tři vojáci, tři kluci, kteří odešli bojovat na druhou stranu světa, snad za svoji zemi. Viděli v bolestech umírat své kamarády. Jejich život skončil ve věku, ve kterém jsem ještě já ani nedostudoval školu. 

Za sebou mám skoro měsíc putování napříč Spojenými státy, před sebou pár posledních dnů zakončených v New Yorku. Píše se rok 1998, v čechách se tou dobou zrodila opoziční smlouva a internet, který měl u nás odhadem asi 250 tisíc uživatelů, dá zrovna vzniknout společnosti Google.

Nacházím se na Vietnam Veterans Memorial v samém centru Washingtonu. Za sebou mám prohlídku sugestivních bílých náhrobků na národním hřbitově v Arlingtonu i čtyři hodiny neuvěřitelného existenčního zmaru prožitého v muzeu Holocaustu. Kdo mi dal právo kdy litovat byť jen minuty z mé dosavadní existence.

V dnešní době letenek na druhou stranu země za pět tisíc korun, tisíce blogů a zdrojů o cestách po světě, ubytování, dopravě, dostupných na jedno kliknutí, v době všemožných studentských stáží a milionů instagramových postů, asi nikoho neosloví můj článek o cestě po USA. Přesto jej cítím potřebu napsat, protože nemá být o cestovatelských radách, turistických tipech, ani o “heroických výkonech”.

Zakřiknutý mladý kluk bez valné sebedůvěry. Plácám se v posledním ročníku bakaláře na Univerzitě v provinčním českém městě. Nevím co, nevím kam, o prázdninách leda tak roznáším dopisy na poště a večer chodím na pivo. Když si mám zavolat na informace, kdy mi jede nejbližší vlak do Prahy, tak se musím nejdřív deset minut na hovor připravovat… Kluk, který cítí, že je pořád “jen” kluk. Kluk, který je tu pro to, aby hlavně dělal radost babičce a mamince. To jsem já – a tenhle kluk najednou pochopí, že něco musí udělat, změnit se, vypadnout od všeho a od všech, dospět a něco prožít.

V domácí knihovně se vracím znovu a znovu ke knížce Amerikou s prázdnou kapsou, textová brožura z roku 1991, bez obrázků, přesto se mi stává doslova fetišem. Vnitřní pnutí, tam musím. Ale jak? 

Je to domluveno, podali jsme si ruce s “šéf kuchařem” a začátkem června, odlétám na malé ostrovy u západního pobřeží USA, co nejdál od mého dosavadního života, kde nezná nikdo mě a kde neznám nikoho já. Přes dva měsíce pracuji v kuchyni na dětském táboře, ve volném čase cestuji stopem po ostrovech, užívám společného prostého života v komunitě brigádníků kempu, zamiluju se, bavím se s místními, chodím do přírody. Srpen se láme přes polovinu a sen co prožívám pomalu končí, procházíme se po Seattlu, slibujeme si brzké shledání,  loučíme se. 

Zůstávám sám, přede mnou je třicet dní do odletu domů z východního pobřeží USA. Mám měsíční jízdenku na autobus. Mám strach, jak se bude ubírat moje cesta, kde budu zítra spát, srdce se mi svírá, jak najednou zvládnu být měsíc sám. Mám batoh, spacák, nejasné plány i představy, a pár peněz na to, abych si mohl zhruba polovinu času dovolit spát v hostelích a neumřel úplně hlady. Je večer a opouštím Seattle, první noc, jako i některé další, mě čeká polospánek na sedačce autobusu. 

Nepředstavitelné vedro u řeky Sacramento, mlhou opředené San Francisco, rozmařilé Las Vegas. Stopem na korbě pickupu směr Grand Canyon, večerní vzdálená bouřka a spánek v dešti u nízkého stromu v lese. Nečekané shledání s kamarády, trekking a medvědi v Yosemitech, poflakování v San Antoniu, Nashville, New Orleans, zklamání z Niagarských vodopádů, náš prezident Václav Havel kousek ode mě naživo ve Washingtonu… Únava, strach, nesnáze…původní plány navštívit toho co nejvíc se mění. Řada míst je autobusem hůř dostupná, znamená spoustu prostojů, přejezdy by vzali moc času, stopování se občas vleče. Hlavně na tom už moc nezáleží. Atraktivní katalogové záběry najednou nejsou tím pravým účelem.   

Chtěl jsem jet sám a být sám. Dokázat se postarat o sebe, překonat nepohodlí, strach. Ta pravá cesta se nakonec odehrává uvnitř. Najednou je tu rostoucí důvěra v to, že mohu – mohu, můžu, tedy stávám se můžem – mužem. Že dokážu cokoliv, do čeho se pustím. Něco tak nepředstavitelného, že sám jedu napříč Amerikou, rozhoduji sám o sobě, beru sám za sebe zodpovědnost, udávám směr svému životu. 

Stojím a zírám na tu sochu už asi pět minut. Tři vojáci, utopení ve svěží zeleni…Tři vojáci, tři kluci, kteří odešli bojovat na druhou stranu světa, snad za svoji zemi. Viděli v bolestech umírat své kamarády… Tady, aniž bych to plánoval a chtěl, vnitřně zakončuji svoji cestu za sebou samým. Pro ně slibuju, pro sebe slibuju – být mužem a smět bojovat je dar. Ne bojovat ve válce, zabíjet, ale bojovat v životě o jeho naplnění, smysl. Můžu tisíckrát padnout ale vím, že vždycky znovu můžu vstát, nevzdávat to. Můžu, jsem mužem – a proto vždy vstanu a budu znova bojovat. Slibuju. Život za to stojí.