Přechodové rituály – zaostřeno (hlavně) na muže

Mnoho pradávných kultur připravovalo chlapce i dívky celé jejich dětství na roli dospělých mužů i žen. Vrcholem pak často byl přechodový rituál nebo iniciační postup, kdy se z kluka stal skutečný muž a z “holky” opravdová žena. Přechodový rituál byl významným mezníkem v životě člověka potvrzujícím sociální změnu. 

Jaké jsou dnešní přechodové rituály? Vojna, která byla naštěstí zrušena, vytvářela z většiny chlapců spíše “gumy” než skutečné chlapy. Ani maturita coby zkouška dospělosti příliš neobstojí jako skutečný přechodový rituál, ale spíš jako stresující zkušenost, kterou následně oslavíme společným spitím se do němoty. Stejně jako osmnácté narozeniny, promoce… Dospělé pak z dětí dělá počet vypitých panáků nebo vykouřených cigaret. I svatba jako přechodový rituál se často mění v pitku a následné ranní procitnutí řady hostů, co to všechno včera zase kdo blábolil. Spíš než o vzestup a přeměnu jedince v pozitivním smyslu se jedná v daný okamžik o pád směrem na alkoholové dno.

Děti často vyrůstají bez skutečné přítomnosti otců a matek, skutečných mužů a žen, skutečných a reálných vzorů. V zajetí sociálních sítí, her na počítači, telefonů, piva nebo “party”. Bez schopnosti vzít za svůj život odpovědnost, dát mu správný směr, bez vůle k samostatnosti, osobní síle, ale i (a hlavně) k odpovědnosti společenské.

Přechodový rituál nám místo pijáckého dýchánku a hlasité zábavy může umožnit zastavit se. Opustit každodenní shon, částečně být sám se sebou, v tichu. Částečně pak zažít silné emoce, které nám umožní v budoucnu potvrdit, čím jsme prošli, co jsme překonali, kým nyní jsme a kam kráčíme

U mužů se často hovoří nejprve o nutnosti přechodu z vlivu matky do vlivu otce. Dítě má přirozeně, ať syn nebo dcera, silnou vazbu na matku, na ženu, která mu dala život. Dnešní chlapce i dívky provází hlavně “výchova ženou” – matka na mateřské, paní vychovatelka ve školce, paní učitelka ve škole. Zatímco dívka se tak pohybuje “mezi svými”, chlapec se nutně potřebuje vymanit z ženského prostředí. Z vlivu “matky” do sféry mužů, mužských kruhů, pod křídla otce. Tento přechod sebou znamená strach z “odtržení”, během puberty často tak silně vyjadřován silným vzdorem, “odmlouváním”. Strach z odtržení je i strachem z neznáma, nepohodlí, od máminy sukně směrem do divočiny, divočiny světa, života.

Pokud se chlapec dokázal osvobodit z vlivu matky, čeká ho přechod ke skutečnému muži. Překonání strachu, nebezpečí, překážek. Schopnost být o samotě, hluboký prožitek vlastní fyzické existence. Jen tak se může chlapec proměnit v pravého muže, “bojovníka”. Dát správný směr své vnitřní, divoké energii. Bez strachu se ze smrti se přerod neobejde, pokud chybí přechodový rituál, kluci pak často zůstávají kluky po značnou část svých příštích dní. 

Muž musí převzít odpovědnost za vlastní život, jeho naplnění, poslání. Stát se samostatným, soběstačným, vydat se na pomyslnou cestu životem. Jako Honza z pohádky musí sbalit pár buchet a vydat se vstříc “nebezpečí”, na cestu, aby se stal mužem. Přechodový rituál nemusí být spojen se “šamanským” zvukem bubnů, tancem kolem ohně nebo skolením nebezpečného zvířete. Největší problém dneška vidím v tom, že přerod chlapce v dospělého muže je proces, který nemá jasné ohraničení, pevný bod, kdy jsem se mužem stal. Přechodový rituál je právě tím jasným bodem, od kterého jsem mužem. Konkrétní podoba hraje velkou, ale ne zásadní roli. Může mít podobu např. vykonání cesty, individuální nebo společné, nejlépe spojené s nepohodlím, “bezpečným” strachem, společnými zážitky a sdílením osobních příběhů.  

Co vy? Máte pocit, že jste prožili přechodový rituál a stali se opravdovým mužem, ženou? Nebo jste se jimi stali i bez “nějaké iniciace”?

Chcete se hlouběji seznámit s literaturou zabývající se podporou mužů.

Zkuste třeba knihy (pozor, proklik vás dostane na mé oblíbené online knihkupectví Dobrovský):