S diktafonem do přírody?

Proč proboha diktafon, když si mohu dnes nahrát vše na mobilní telefon. A nejen zvuk, ale i obraz. A rovnou to pak hodit na YouTube, Instagram… To si zas mám se zájmem číst další článek, jak jsou dnes technologie všudypřítomné a že je občas dobré být offline. A diktafon není technologie…?

Ano, článků na téma digitálního přehlcení bylo napsáno mnoho. Nechci psát, jak je důležité vypínat telefon, ale chtěl bych se podělit o každoroční “rituál”, který podstupuji a který považuji za užitečný. A dostupný takřka všem – osobní pouť, tedy pouť, bez jakéhokoliv náboženského podtextu.

Občas (nebo hodně často?) mám pocit, že jsem ve vleku událostí, než že bych měl na ně vliv a držel je pevně v rukou. Běžný rok pro mě znamená jako pro mnoho lidí (ne)přerušovaný sled událostí zhruba v tomto pořadí: budíček – děti do školy – do práce – z práce – děti ze školy – domů – večeře – úkoly – zasportovat si a/nebo dodělat práci a/nebo rovnou do postele… Do toho SMS, hangouts, messenger, emaily, telefonáty…stres, myšlenky v hlavě, nespavost. Kolotoč epizod, které neovládám, ale ony ovládají mě.. A otázky, jak z toho ven, jak dál. Baví mě práce, co dělám? Co chci dál dělat? Jak se chci rozvíjet? Kam chci směřovat? Čemu se chci věnovat? Ale na odpovědi není čas. Když už by čas byl, člověk sáhne raději po mobilu… 

Je léto, pátek po práci. Předpověď slibuje počasí tak akorát, jedu sám v autě. Na zadních sedačkách jen menší batoh, v něm spacák, žďárák. Zvenčí připnutá karimatka. Trocha jídla na zahnání největšího hladu, voda, čelovka. Mobil hluboko v batohu jen pro případ nouze, na rukou milované hodinky jako technologická berlička. Diktafon.

V devět večer dorážím na skoro prázdné parkoviště v srdci Jizerských hor, horký velkoměstský pach střídá chladný a vlahý vzduch. Vydávám se na svou každoroční soukromou pouť. Srdce poskakuje radostí z okolní přírody. Hučící potok, neskutečně zelené stromy. Každodenní starosti jakoby odnášel mírný vánek někam pryč, za kopce, do údolí. Před sebou mám asi hodinu cesty a jedinou skutečnou starost, jak si dnes lehnu. Všední myšlenky střídá pocit štěstí z té nádhery kolem. Opouštím cestu z šotoliny, sundavám sandále a vychutnávám si na bosých nohou pocit vlhké trávy, kamenů, kořenů přes cestu, Stoupám do mírného kopečka směr jeden z okolních vrcholů. Na skalní vyvýšenině si užívám čerstvého větru, rozhledu do dálky i růžově zbarvující se oblohy. Nekonečně dlouho sedím, rozhlížím se po kraji. Jsem tady a teď. Vybírám místo ke spaní, spokojeně uléhám a zírám na tmavnoucí oblohu. 

Vnitřní hodiny jsou seřízené na jedničku, pomalu se probouzím. Šest hodin ráno. Na dnešek jsem si naplánoval relativně kilometrovou nálož, ale zároveň tak, abych měl čas i relaxovat. Konec konců nic mě netlačí, nikam vyloženě nepotřebuji dojít, vše mám u sebe a pokud nedorazím k autu, spát se dá kdekoliv. Vyrážím na cestu. Na mou každoroční soukromou pouť – putování. 

Moje hlava si začíná zvykat na okolní nádheru a uvolňuje kapacitu pro vnitřní rozhovory, sebekoučink. Prostředí, které mě obklopuje, a vytažení z každodenního koloběhu všedního života dává pomalinku prostor pro netradiční myšlenky. Poprvé zapínám diktafon a zaznamenávám si svoje úvahy, otázky i první odpovědi. 

V hlavě se mi honí věci kolem mých plánů z minulosti, jejichž realizaci jsem odkládal až jsem je uložil úplně k ledu. Do diktafonu si zaznamenávám klíčové poznatky.

Zastavuji a dávám si první dnešní jídlo – lány keřů obsypaných borůvkami mě hlady umřít nenechají. Na obzoru už vidím jednu ze skalních vyhlídek, která mě dnes čeká. Jak se na okolní krajinu mohu podívat shora a z nadhledu, tak mi tohle putování umožňuje poodstoupit od všedních dnů a podívat se trochu z nadhledu na svůj život. 

Dívám se do mapy, ověřuji si směr své cesty a vydávám se dál. Ano, zatím nejsem schopen jen tak jít, bez mapy, kam mě nohy ponesou, ale musím mít svou pouť aspoň trochu pod kontrolou.  Výmluva, ale jako chlap potřebuji cíl. Dívám se po krajině, občas úplně vypnu, jako bych nebyl. Většinou ale přemýšlím. Tu a tam zapnu diktafon, zaznamenávám myšlenky – přemýšlím o stresu, zdravotních problémech z něj plynoucích, v hlavě mi naskakují záměry, jak dál. 

Den ubíhá, myšlenky s ním, v hlavě se mi postupně odkrývají úvahy, týkající se soukromí, práce, zdraví, stresu, obsesí, dětí… života…, ale i plánů, osobního směrování, závazků.  Krystalizuje ve mě spousta nápadů i kroků, jak je realizovat. Občas vše nechávám jen tak plynout, občas pustím diktafon a zaznamenávám. Pusa modrá od borůvek, nohy unavené celodenní chůzí, hodně kilometrů i bez bot je znát. Smývám ze sebe celodenní pot a prach v ledové bystřině a s tím jako bych ze sebe smyl i starosti uplynulého roku. Mířím pomalu k autu. Je podvečer, opouštím prázdné parkoviště směr domov.

Druhý den se jdu lehce proběhnout, rozproudit a protáhnout unavené tělo. Dávám si studenou sprchu a beru notebook, abych si přehrál a přepsal podněty z diktafonu. Nakonec je z toho osm stránek. Znova si pročítám poznámky, v hlavě mi naskakují další otázky, odpovědi, priority, kroky co podniknu. A pak hurá zpátky do života…