„Zas ten koučink“

Nad termínem koučink jsem se zamýšlel poprvé někdy před patnácti lety. Jeden z nově přijatých kolegů k nám do firmy, čerstvý absolvent psychologie, se chtěl tehdy stát koučem. Pod slovem kouč jsem si představoval vyzrálého padesátníka (ano, nebylo to příliš genderově vyvážené, ale bylo to tak), který má za sebou kopec profesních i životních zkušeností. A ne nějakého holobrádka, s nulovou praxí, co zrovna vystudoval školu.

Postupně se u mě vnímání slova kouč posunulo směrem od vyzrálého a zkušeného padesátníka k někomu, kdo má patent na rozum. Kdo radí ostatním. Kdo se na kouče prostě pasuje a dává tím najevo, že může rozdávat poučky všude, kde se mihne. Slovo koučink pro mě dostalo silně negativní nádech. Představovalo pro mě málem něco jako sprosté slovo.

V roce 2015 jsem se musel asi zbláznit, zaplatil jsem si akreditovaný kurz pod hlavičkou Mezinárodní federace koučů i českého Ministerstva školství a šel se na koučování podívat pěkně zblízka, takříkajíc přímo ke zdroji. 

Kurz byl naplněný hned od začátku řadou praktických ukázek a hlavně okamžitého procvičování osvojené teorie. Mezi jednotlivými víkendovými vzdělávacími bloky jsme se vzájemně potkávali s kolegy a kolegyněmi z výcviku a koučink zkoušeli a poskytovali si k němu zpětnou vazbu. A v tom období přišel jeden “wow efekt”. Sám na sobě jsem pociťoval. že i když mám proti sobě kouče ve výcviku, během půlhodinového sezení jsem schopen díky němu začít v sobě řešit věci, které jsem neřešil řadu let. Že se dokážu posouvat v před v oblastech, kde jsem neviděl žádné řešení. Zjistil jsem, že koučink může fungovat. A nejen že může, ale že i skutečně funguje.

Co je tedy koučink? Předně se pokusím napsat, co koučink není. Koučink není poradenství. Kouč nemá (nemůže, nesmí) dávat rady. Koučink není mentoring. Koučink není psychoterapie. Kouč není ani psycholog a už vůbec není psychiatr. Nedává vám rady na vaše problémy. Odpovědi na svoje problémy musíte najít s jeho pomocí sami v sobě. A to je právě koučink. Je to víra v člověka samého, v jeho potenciál a schopnosti. Koučink je forma sebepoznání, sebeučení a seberozvoje. 

Koučink je dle některých definic zhruba řečeno metoda osobního rozvoje, která je realizována formou řízeného rozhovoru a cílenými otázkami ze strany kouče směrem ke koučovanému. Kouč musí mít, domnívám se,  tři hlavní kompetence – umět naslouchat, umět klást “správné” otázky a umět se zdržet hodnocení, respektive schopnost potlačit své ego.

Koučink nebo koučovací přístup lze uplatnit profesionálně – ke svým klientům, kolegům v práci, nadřízeným. Lze jej ale používat i například ve vztahu k partnerům nebo dětem. “Profesionální” koučink nemusí nutně nabývat podoby “formalizovaného” rozhovoru u stolu, může mít podobu online přes počítač, telefon, ale také pobytu v přírodě.

Koučink by nám měl pomoc v uvědomění si toho, co chceme, jaké alternativy máme k dispozici, jak dotáhnout věci, které odkládáme, stanovit si cíle a ty pak realizovat. Stručně řečeno, dát našemu životu směr, který chceme, a tím směrem pak jít.  
Poradce vám udělí radu, trenér vás donutí na sobě zamakat, učitel vás poučí, jak je to správně. Kdo vám bude radit, až bude váš poradce pryč? Kdo vás donutí na sobě pracovat, až trenér nebude k dispozici? Kdo vám dá poučky, až učitel nebude mít čas? Kouč vám naproti tomu “umožní” hledat rady v sobě, zamakat na sobě z vlastní vůle a učit se z vlastních činů.